Večer před. Přijdu ze setkání s kamarády v dobré náladě, dám si standardně lehkou večeři, neboť sacharidy jsou SMRT. Vyhodím si nohy a odpočívám. Krátce před půlnocí se přemístím do postele a při nastavování budíku opět přepočítávat, kolik hodin mi zbývá do jeho hlášení.
Rada č. 1
„Nikdy nepočítej, kolik hodin budeš spát, než zazvoní budík. Vzbudíš se stejně unavený.”
Znovu ten odporný zvuk budíku. Jeho tónu se vyrovná pouze zvonění LiveChatu.
Vystřelím z postele s vědomím, že pokud si jen minutku zdřímnu, problém bude na světě. Stíhám tak jedině WC, umýt zuby, balím věci a vyrážím na MHD, studentský bus č.39 – směr Mlýnská dolina. Při běhu parkem jsem vděčna naší firemní filozofii „když nemůžeš, přidej“, jakož i mé volbě, nedát si podpatky.
Kdo měl tu čest tak ví, že ráno je cesta v přeplněném buse č.39 peklo. Vlastně i odpoledne a vlastně úplně vždycky. Díky mé vlastnosti „všechno dělám na poslední chvíli“ a benefitu snídaně v práci, jsem první jídlo dne vynechala. Teď z toho mám velkou radost, protože různé chutě a vůně nepůsobí vůbec dobře.
Rada č. 2
„Hned jak vstaneš, nasnídej se! 9/10 helpdeskářů to nestihne ani v práci a ptá se na oběd už před 10:00.”
Naděje, že stíham, pokud bude všude v Bratislavě zelená vlna, bledne. Přichází srážka nějakého hipsterského cyklisty u „Zošky“ a já vím, co přijde… Nestíhaš v korporaci = řekneš promiň. Ve Websupportě? Přijde Mič Bjukenen.
Rada č. 3
„Jezdi do práce na kole, místo Miča Bjukenena bude sval na stehně a pot na čele.”
Hned je den krásnější!
No nic, pod vlivem okolností vypouštím skořicové Cini Minis a ranní kávu. Usedám do svého pracovního království, mávnutím ruky zdravím kolegu, který má to štěstí a jezdí autem. 8:00 jsme online.
Po více jak 5 letech, co pracuji na helpdesku, už odsípá jeden klient za druhým. Srdečným děkuji se se mnou loučí. Pokud v devět ráno přeje příjemný zbytek dne, tak já vím, že ten můj bude trvat dlouho.
Potají tipuji, kdy přijde na řadu téma oběd. Pam-pam, kolem 10:00 je to tady. Nastává licitace celé firmy, odkud se co objedná, co kdo přinese a zda to bude vůbec dobré. Obětuji jednu stravenku a využiji donášku.
Rada č. 4
„Obědvej vždy mimo své pracovní místo, pomůže ti to přijít na jiné myšlenky a zjistit jména nových kolegů.”
Dopřeju si pauzičku přesně v pořadí, v jakém jsem si ráno „zacvakala kartu“ a užiju si výhled z balkonu. Moje slavná fotka s kávou z livechat je toho důkazem. Balkon je kouzelný nejen během vánoční párty.
Ani my ve WebSupportě nejsme výjimkou a po obědě to i u nás je vždycky těžší. Utrhnu se od klienta, který si nastavuje mailového klienta a volím Velmi velkou kávu s Velmi výraznou chutí jako správný životabudič. Delonghi je pro mě to pravé.
Rada č. 5
„Pokud chceš kávu, počkej na kolegu admina, jako ženě v IT firmě ti dopřeje kapučínko.”
Nic nedokáže víc potěšit a nadchnout tak, když Mišo /Truban/ povzneseně zahlásí (ve velmi vzácné chvíli, když konečně nic nezvoní a nikdo netelefonuje), že dnes je to vlastně úplná pohoda.
Rada č. 6
„Nikdy nahlas nevyslovuj: Dnes je toho nějak málo. Karma to uslyší a ty toho budeš později litovat.”
Do konce služby plním přání a rozkazy klientů a tajně odpočítávám, kdy mi dneska odzvoní. S pocitem dostihového koně v cíli se odhlašuji ze systému a obouvám si běžecké tenisky. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, ale dvanáctiminutovky na základce vždy trvaly alespoň 20 minut a nyní dobrovolně běhám i hodinu. Balzám na duši po celém dnu psychické námahy.
Rada č. 7
„Za 20 minut odcházíš z práce. Nezapomeň to říct všem kolegům, budou tě za to milovat!”
Balím si svoje švestky a jdu ještě pokecat s holkama do města, abych si večer mohla opět nastavit budík.
Rada č. 8
„Když už odcházíš, nezapomeň se odhlásit z počítače. Pomsta bývá sladká a kolegové se to odvděčí nejedním statusem.”
Bonusová rada č. 1
„Vždy si kompenzuj psychickou námahu fyzickou. Není nic lepšího, než si po pořádném tréninku nevzpomenout, že byl člověk v práci.”
Bonusová rada č. 2
„Měj rád svoji práci, na výsledcích to bude vždycky vidět. :-)”
